Letní pionýrské tábory - moje trauma z dětství

"Pionýráky" jsem v dětství nesnášela. Na jednom jsem trpěla v promoklym stanu, na druhym jsem prožila téměř šikanu a na třetím jsem utrpěla málem infarkt z údajné stezky odvahy :)

Nejmenším zlem na táborech mi paradoxně připadalo držení bobříka mlčení. Čemuž ale nemůže uvěřit můj muž :)

Můj odpor ke kolektivismu všeho druhu se ve mně rýsoval už od dětství a v tehdejší době to byl obzvláště problém :)

Všude jsem se chovala jako samotář a stačil mi můj malý tichý koutek k osobnímu rozjímání a přemýšlení.

Jak jsem ho měla ale např. nalézt v malém stanu, kde jsme se tísnily tři "vlastivěrné" pionýrky? :)

Další věc co mě na táborech ničila, byly ranní rozcvičky. Z domova jsem byla sice zvyklá, že buzení probíhalo ve stylu budících scén z filmu "Pupendo" , kterými J. Dušek budil své - též budovatelstvím zasáhlé -  filmové děti, ale přesto to ve mně zanechalo téměř trvalé anticvičební následky :)

Hlavně jsem ale nechápala, proč mám pořád někoho poslouchat a dělat věci, na které nemám zrovna náladu.

Na jednom táboře, který se neodehrával ve stanu, mě dokonce kolegyně pionýrky, zamkly ve skříni, a to jen proto, že jsem pořád chtěla být nestranicky stranou :)

Největší šok jsem si odvezla z jedné stezky odvahy. Dodneška mám husí kůži, když si vzpomenu na tento táborový druh "zábavy" .

Ráda se bojím, ale tenkrát jsem si málem uhnala dětský infarkt :) Na konci té strastiplné cesty, na mě totiž vyskočila a vybafla ze tmy naše pionýrská vedoucí, navíc ten typ, co mohl strašit i ve dne se stejným účinkem :)

Následoval můj téměř zvířecí výkřik hrůzy z leknutí - a poté - dvě hodiny chlácholení všech přidružených soudružek :)

Často přemýšlím, jestli tyto zážitky neměly třeba vliv na to, že mám ráda adrenalin a hororové filmy. I když by to vlastně mělo být naopak..:)

Svoji dceru jsem na tábory nikdy nenutila, a i když vyrostla v jiné době, prostě ji nechci nutit do něčeho, co se ji nezdá. Vím totiž, jak jsem to pak prožívala já, jen našim jsem to vlastně celé nikdy neřekla, protože oponování všeho druhu, nebylo tenkrát v módě, a já jim zřejmě nechtěla přidělávat starosti, ale dneska už mamince svoje živé a nemilé vzpomínky na tábory s chutí vyprávím :)